Občas nevidím cestu. Jako by se přede mnou rozprostřela mlha a moje duše ztišila hlas.
Přichází pocit ztracení, vnitřní otázky, kam kráčím – a jestli jsem snad někde neodbočila.
Vím, že všechno je v dokonalém pořádku, že se děje přesně to, co má…
A přesto někdy mé lidské já touží po změně, hledá směr, chce rozumět dřív, než je čas.
A tehdy si připomínám, že i to je cesta. Že i v mlze roste důvěra.
Právě v těchto chvílích ke mně tiše přicházejí sny. Nejen ty noční, když moje tělo spí, ale i ty denní – vize, tušení, tiché představy, které se zrodí z duše.
Sny nejsou náhoda. Jsou jako hvězdy na nebi – ukazují směr, i když zrovna kráčíme tmou. Každý z nás má v sobě poklad, vizi toho, co by chtěl tvořit, prožívat, kým být. Ale často ji zapomeneme, pohltí nás každodennost a tíha reality. A tehdy přichází andělští průvodci – jemně, bez nátlaku, s láskou – a šeptají nám sny.
Sny jsou jazykem Ducha. V nich nám andělé ukazují možné budoucnosti, naše schopnosti, to, co čeká, až to zvedneme ze země. Ne vždy musí být sen hned srozumitelný – ale vždy v sobě nese klíč. Klíč k naší radosti, odvaze, volání duše.
🪽 Někdy stačí jen zavřít oči a položit si otázku:
„Drahý anděli, co mi dnes v noci chceš ukázat?“
A pak ráno jen vnímat, co přišlo. V obrazech, pocitech, barvách.
Snění je akt důvěry. Důvěry v to, že jsme vedeni. Že cesta existuje. Že naše přání nejsou bláhová, ale pravdivá. Sny jsou jako světelná mapa – andělsky tiše kreslená do prostoru mezi světy. A my se jí můžeme řídit.
Tak si dovol snít. Dovol si chtít. A dovol svým snům, aby tě vedly.
Vždyť možná právě ony jsou tím nejjemnějším hlasem, který k tobě andělé posílají…
