Byla jako sluníčko. Usměvavá, věčně dobře naladěná a optimistická. Každému ráda pomohla, poradila, občas sypala informace z rukávu – syrově, tak jak jí přicházely od andělů. Mysleli jsme si, že je v pohodě. Vždyť proč ne – viditelně neměla žádné problémy. Pokaždé měla nějaký vtípek po ruce a vyprávět uměla jako Šeherezáda.
A jednou to tak najednou nebylo.
I když to schovávala, něco bylo jinak. Oči už nezářily jako vždycky. Ústa se sice usmívala, ale občas v nich byla křeč. A celé tělo jako by ztratilo svou uvolněnost.
Občas máme pocit, že musíme víc. Být silnější. Správnější. Chytřejší. Vidět dopředu. Mít všechno v ruce a pod kontrolou.
Jenže ve skutečnosti tím jen krmíme starý mechanismus, který nás zraňuje.
Nikdy jsme to u ní nezažili. A zarazilo nás to natolik, že jsme se přestali smát – a začali se opatrně dívat, co všechno je jinak.
Možná cítila smutek. Zklamání. Tlak. Pocit, že se nic nevede.
Najednou vypadala unaveně. Možná už tolik, že si říkala: „Má tohle všechno vůbec ještě smysl?“
Přes obličej jí přeběhl stín. A vzápětí – jako by znovu vysvitlo slunce. Na něco si vzpomněla.
Přišla seshora informace. Tichý hlas duše:
„Podívej se, z čeho tvoříš… a jestli to opravdu chceš.“
Protože pokud tvoříš z bolesti, z očekávání nebo strachu, výsledek tě bude bolet dál.
Ale když si dovolíš tvořit z Ducha, z jemnosti a spojení –
Světlo si najde cestu zpět. Najdi energie Nové Země.
Nemusíš mít pravdu. Nemusíš být dokonalá. Nemusíš nic dokazovat.
Stačí si připomenout, odkud jsi přišla – a že právě tam je tvoje síla.
V návratu.
V odevzdání.
V tichu, které není prázdné – ale plné důvěry.
