Znáte přísloví „Nikdo ti nepomůže, pomoz si sám?“ Tak tohle heslo je pro mě jako stvořené, chytila jsem se ho a začala měnit svůj život, protože léta jsem pracovala s lidmi a pro lidi, a nějak v tom shonu zapomněla, že jsem nepomáhala jednomu velmi důležitému člověku. Sama sobě. Věnovala jsem svůj čas lidem okolo sebe, svým blízkým, těm co miluji a jsem ráda, když jsou šťastní, i docela cizím lidem, kteří mě požádali, protože potřebovali pomoci. Dělala jsem to moc ráda, naplňovalo mě štěstím vidět, jak si lidé mění svůj život pod mým vedením, jak jim vzrůstá sebevědomí, více se usmívají a postupně si přebírají svůj život do vlastních rukou. Byly pro mě důležité jejich potřeby a já zapomínala myslet na sebe, na to že i já občas potřebuji poradit, pomoct, obejmout a sdílet své pocity, podělit se s někým o starosti a problémy, které jako každý člověk mám a musím řešit. Vůbec mi nedocházelo, že tak jako mám ráda a miluji lidi, bych měla mít ráda a milovat sama sebe.
Máme vzorce chování, z doby našeho dětství, kdy nás rodiče vychovávali jak uměli, snažili se z nás vychovat slušné, poctivé lidi a předávali nám své zkušenosti, někdy dobré, jindy horší, někdy nám však předali i svá nesplněná přání, touhy, a i občas svoje bolesti, zraněná srdce a neúspěchy ze svých životů, jež se potom promítaly do životů našich.
Uvědomila jsem si, že je krásné pomáhat lidem okolo sebe, ale že nejdůležitější člověk, kterého mohu milovat a přijmout ho takového, jaký je, jsem já sama. A tohle poznání mě svého času překvapilo, a zároveň mi udělalo velkou radost, protože jsem konečně začala žít život podle svého, takový jaký jsem si ho vysnila, bez ohledu na to, co tomu říkají ostatní, jestli se jim to líbí nebo zda mají výhrady. Naučila jsem se, že když jsem šťastná a spokojená a žiji si svůj život podle vlastních představ, bez toho, abych musela někomu vysvětlovat, proč dělám to či ono, je to úplně nejlepší. Pokud s tím lidé nesouhlasili, měli jiný názor, věděli nejlépe jak mám žít, tak to byl čistě problém jejich, už ne můj. Žiji si svůj život podle toho, jak ho mám v osudu určený, jak mi ho Andělé nastavili, jak mi pomáhají, vedou mě a stojí při mně tak, abych tady život prožila krásný, naplněný, radostný, plný lásky. S lidmi, kteří mě milují takovou jaká jsem. Občas je to těžká cesta, neříkám, že ne, ale důležité je uvědomit si, že opravdu náš život za nás nikdo neodžije, nevytvoří ho a neumete nám cestičku, abychom po ní mohli jít. A ani by to nebylo správné, protože my sami si musíme vzít své košťátko do ruky a svou vlastní cestičku si umetat sami, popřípadě si ji prošlapat, pokud je plná křoví, trní, kamení a klacků, které nám osud hází do cesty.
Protože každý, když na té cestě upadneme a rozbijeme si koleno nebo nos, a poté uděláme další krok, tak jsme silnější a bohatší o zkušenost, kterou jsme na té cestě a zrovna v tom úseku získali.
Pokud bychom dostali všechno na stříbrném podnose, v první řadě bychom si toho moc málo vážili a v řadě druhé by to nebyla naše cesta, ale cesta toho, kdo nám cestu umetl. A protože toto je život náš a zase jen náš, je jen na nás jak si ho zařídíme a jakým směrem půjdeme. Já jsem zjistila, že ve spoustě momentů jsem žila život někoho jiného, podle představ jiných lidí okolo mě, kteří mě vychovávali ať už to byli rodiče, prarodiče či učitelé, bývalý manžel a podobně. Snažila jsem se plnit jejich přání, aby oni byli se mnou spokojeni,abych si získala jejich uznání, ocenění, aby mě pochválili a byli na mě hrdí. A čím víc jsem se snažila, tím víc se mi toho nedostávalo, protože to byly představy jejich, ne moje. Mně to bylo pochopitelně líto, mrzelo mě to a trvalo to do té doby, nejsem došla k poznání a uvědomila si, že ten, kdo se musí změnit, jsem já. Že mám dělat věci ve svém životě podle sebe, jak to cítím, podle intuice a tak jak jsem naladěna na své energie. A také podle vedení, které mi Andělé posílají a podle pomoci, již mi poskytují.
Mám žít podle svého vyššího Já, podle svých energií, jak budu v souladu se svou duší.
Ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že musím pracovat sama se sebou na všech změnách, které jsou potřebné, zabrala jsem se do práce a postupně řešila jednu část za druhou, protože těch částí a součástí má člověk v životě vícero, a jedna navazuje na druhou nebo s ní alespoň souvisí. Život se mi začal měnit, potřebovala jsem se zbavit starých vzorců chování, nastavit si svůj vlastní životní program, naučit se komunikovat se svojí duší, najít své vnitřní dítě, dát si energie do souladu.
Je spousta věcí, které člověk může dělat. Aby na sobě zapracoval v oblasti mezilidských vztahů, zdraví, bydlení, práce a financí. Těch pět nejdůležitějších oblastí všichni známe. Rozhodla jsem se jednou z nich začít a že to všechno prostě změním.
První, co jsem se naučila bylo říkat „NE“. Ne, já nechci, ne já to tak necítím, ne když nechci, tak nemusím. Pochopitelně moje okolí to nebralo dobře, protože na to nebylo ode mě zvyklé. Lidé v mé blízkosti byli zvyklí, že je poslouchám a dělám, co mi říkají, ale já jsem cítila, že je správné říci „Ne“, a ve chvilce kdy jsem sebrala všechnu odvahu a přestala se bát, a řekla své první „Ne“, tak se mi moc ulevilo. Rozesmály mě udivené obličeje a nesouhlasné grimasy, že jsem si dovolila říct ne, nesouhlasit a stát si zatím, měla jsem i velkou radost. Radost sama ze sebe, že jsem dokázala překročit svůj stín a postavit se na svou stranu, sama za sebe a říct, že to nebudu dělat, protože to tak necítím. Otočila jsem se a odešla. Nějakou dobu trvalo, než si moje okolí zvyklo na to, že si stojím za svými názory a rozhodnutími a že skončila doba manipulace se mnou a že se sebou nenechám šíbovat, a že už jsem někde jinde, a odebrali se hledat si jinou oběť.
A já, i když jsem se necítila jako oběť, protože jsem vše pro ně dělala z lásky, jsem se stala obětí jejich nálad a manipulace. Poslouchala jsem je, protože pro mě to bylo jednodušší, neměla jsem sílu se s nimi dohadovat a vzdorovat jim, vysvětlovat jim, že já to vlastně takhle nechci. Od doby, kdy jsem se naučila říkat „ne“, za prvé se mi to zalíbilo, a za druhé říkám ne pouze v případě kdy mi intuice, můj vnitřní hlas mi říká, že to co po mně někdo chce, není správné, protože to vnitřně necítím. Byla to pro mě první a veliká výhra, velký krok kupředu a jsem šťastná a děkuji svému Andělu strážnému, který mě vedl a při mně stál, držel mě za ruku a neopustil mě a já jsem to dokázala. Darem jsem získala svou svobodu, nezávislost a úctu sama k sobě.
