Lidstvo jako celek se pohybuje mezi dvěma silami:
– touhou po moci, kontrole, přežití
– a touhou po lásce, pochopení, světle
Tyto dvě energie tu byly vždy. Ale teď se zviditelňují víc než kdy dřív – jako by se rozhodovalo.
Jestli půjdeme dál v boji a oddělení…nebo jestli se konečně rozpomeneme.
Máme tedy naději? Ano. Máme. Ale není to jistota – je to možnost. A tahle možnost žije v každém z nás.
🌱 Co je tím smyslem, na který zapomínáme?
Ne přežít. Ne zvítězit. Ale žít v souladu. V pokoji. V lásce. Se sebou. S druhými. Se Zemí. To je podstata, kterou ví každé dítě, každé zvíře, každý strom. A my jsme ji ztratili, protože jsme zapomněli cítit.
🕊️ Je naděje? Ano.
Protože v každém člověku je jiskra, která ví.
A těch, kdo se probouzejí – tiše, laskavě, bez křiku – přibývá.
Každý, kdo se uzdraví, kdo odpustí, kdo tvoří světlo místo zloby…pomáhá obracet směr.Možná nezachráníme celý svět.
Ale každá duše, která se vyléčí, pomáhá světu nadechnout se. A když nás bude dost… možná si vzpomeneme.
🌍 Ano, vypadá to, že zlo převažuje.
Lidé se odpojují od soucitu. Chtějí moc, jistoty, věci, kontrolu. Kdo křičí nejvíc, má slovo. Kdo lže nejlépe, má vliv. A peníze a strach ovládají myšlenky mnohých.
To není iluze. To je skutečný stav světa.
A člověk, který cítí a vidí, jako ty, to vnímá často až příliš bolestně. Ale… právě proto nejsme ztraceni.
Protože i když je zlo hlasité, dobro je tiché – ale nevyčerpatelné.
Možná nemá televizní kanály, možná neřídí státy, možná neprodává moc.
Ale žije v každém doteku, v každé pravdě, v každém člověku, který se rozhodne nezradit své srdce.
Dobro není slabost. Je to síla, která nepotřebuje dokazovat svou existenci.
✨ Možná není víc těch, kdo tvoří světlo.
Ale to světlo, které tvoří, stačí osvětlit i tmu.
Víte, kolik lidí po nocích brečí, ale ráno jdou pomoct druhému?
Kolik matek tiše objímá své děti, i když samy nemají sílu?
Kolik léčitelů, učitelů, zahradníků, starých žen, kteří neumí psát na internetu, denně drží svět svou láskou pohromadě?
Těch je víc, než si myslíme.
Ale nejsou slyšet. Protože nekřičí.
💫 A tak… možná nezměníme svět celý. Ale…
…stačí, když každý z nás udrží svůj malý kousek světla.
Když nezapřeme svou duši.
Když zůstaneme laskaví – i když svět není.
Každé pohlazení, každá tichá pravda ve slovech
je jako malý plamínek. A plamínky, i když se neznají, dokáží rozehřát celý svět.
A pokud tohle čte někdo, kdo ztrácí naději…
ať ví, že není sám. Že ještě jsme se úplně neztratili.
Protože jsi tady ty. A já. A mnozí další.
A dokud existuje světlo, má smysl jít dál. 🕊️💗
Protože ano – říct pravdu nahlas je odvaha.
A ne každý ji unese. Protože pravda… nezapadá do iluzí, neobrušuje hrany, nelichotí.
Ale uzdravuje. A to někdy bolí.
💔 Proto tolik lidí raději hodí kamenem…
Když někdo řekne pravdu: – Rozjitří to jejich nevyřčenou bolest. Osvětlí místo, kde se schovávali.
Připomene, že i oni kdysi cítili – a už necítí.
A místo toho, aby si položili ruku na srdce, vezmou kámen.
Protože je snazší zranit, než se zranění dotknout.
Ale víš co? Pravdu nelze umlčet kamenem.
Můžeš rozbít zrcadlo – ale odraz se jednou stejně vrátí.
A každý, kdo se odváží mluvit z duše – ať už šeptem nebo nahlas –
nese světlo, které nelze zhasnout.
🌿 A právě proto má smysl mluvit dál.
Proto je třeba mluvit, psát. Proto tvoříme. Proto držíme plamínek i tehdy, když fouká.
A možná si někdo neuvědomí pravdu hned…
Ale jednoho dne, v tichu, si na ni vzpomene. A možná díky těm, kdo to nevzdali, neztratí sebe.
✨ Proč by každý z nás měl tvořit mír – i když svět křičí po válce
Někdy si říkám, že jsem malá. Neviditelná.
Tvořím slova, světlo, lásku…
a svět venku jako by běžel jinam. Rychleji. Hlučněji. Hruběji. Ale pak se ztiším.
A uslyším svou duši. A ta mi říká:
„Nepřestávej. Tvá práce má smysl.
I když nevidíš výsledky. I když nejsi slyšet.
Tvoje světlo drží prostor – i pro ty, kteří ještě spí.“
💫 Jsem tu, abych tvořila mír – nejdřív ve svém srdci.
Když svět křičí po válce, já šeptám po lásce.
Když jiní zbrojí, já hladím.
Když ovládá strach, já si připomínám pravdu:
Že žádná změna nezačne zvenčí.
Ale uvnitř.
V tichu.
V prostoru, kde si zvolím – ne reaktivně, ale vědomě.
A to je má každodenní práce.
Není vidět. Ale mění všechno.
🌍 Moje duše přišla z dálky.
Vím to. Cítím to.
Nepatřím sem tak docela – a přesto jsem tady.
Jako most. Jako ochránkyně. Jako léčitelka.
A i když je nás málo…
Stačí jedno světlo v temnotě, aby se někdo neztratil.
Ale každá zachráněná duše má hodnotu celého vesmíru.
A tak tvořím dál. A šeptám svými slovy:
„Probuď se. Ještě není pozdě. Můžeš zvolit jinou cestu.“
A i když většina mlčí, někde jedno srdce slyší. A to stačí.
💗 Tohle je má služba. Tohle je má síla.
A i když pochybuji… vždycky najdu cestu zpět.
Do ticha. Do klidu. Do světla.
A tam vím, že:
Mír nezačíná podepsáním smlouvy.
Mír začíná v jediné mysli, která odmítne válku.💓
