Možná se vám to taky někdy stalo. Přijdete na schůzku s jasným cílem – vyřídit něco konkrétního. Místo toho se ocitnete v situaci, kdy vám druhý začne vyprávět, jak byste to měli vnímat, co si myslet a za co být vděční. Najednou už neřešíte to, proč jste tam přišli. Jste pod palbou vět, které se vás dotýkají, a ztrácíte slova. Takové chvíle bolí. Protože nás vracejí do pocitů bezmoci, křivdy a nepochopení. Často otvírají staré rány, o kterých možná ani netušíme, že jsou pořád živé.
Proč nás to tak zasáhne?
Protože někde hluboko uvnitř nás se ozývá hlas, který říká: „Ale já mám právo na svůj příběh, na své pocity, na svou pravdu.“ A tento hlas někdo právě přehlušil svým „já vím lépe“. Takové situace k nám ale nepřicházejí náhodou. Jsou to lekce. Ukazují nám, kde si ještě potřebujeme vybudovat hranice, kde máme být pevnější a říct: „Takhle se mnou prosím nemluv.“
Jak na to reagovat?
Nejde o hádku nebo dlouhé vysvětlování. Někdy stačí málo – krátká, jasná věta.
- „Děkuji, ale tohle není téma, o kterém teď chci mluvit.“
- „Rozumím vašemu pohledu, ale vidím to jinak.“
- „Prosím, držme se toho, proč jsme se tu sešli.“
Tyhle věty nejsou útok. Jsou to hranice. Vyjádření, že i když slyšíte druhého, vaše vlastní prožívání a důstojnost mají své místo.
Každá taková zkušenost nás učí síle
Možná se cítíte po podobném setkání smutní nebo rozzlobení. To je v pořádku. Emoce jsou přirozenou reakcí na to, že někdo překročil vaše hranice. Ale právě díky těmto okamžikům si uvědomujeme, co už nechceme. A příště už nás tak snadno nikdo nepřekvapí. Můžeme si z těchto lekcí odnést jednu důležitou věc: když známe svou hodnotu, žádné moralizování ji nezmenší.
