Seděla na zahradě a sbírala spadaná jablka. Některá byla ještě krásná, jiná už měkká a nahnilá. Napadlo ji, že život je vlastně podobný. Některé věci dozrají a jiné prostě spadnou dřív, než jsme čekali. Ještě před rokem by ji nenapadlo, že bude sedět právě tady a přemýšlet o lidech, kteří byli dlouhá léta součástí jejího života. O lidech, kterým věřila. Člověk si někdy myslí, že druhé zná. Sdílí s nimi domov, práci, radosti i starosti. A pak přijde chvíle, kdy se všechno otočí. Ne velkou bouří, ale pomalu. Jedním slovem, jedním rozhodnutím,chováním, které už nejde přehlédnout. A najednou je jasné, že ten člověk, kterého jsme znali, byl jen částí pravdy. Zpočátku to nějakzabolí. Přemýšlí, jestli něco neviděla dřív. Vážně byla tak naivní? Neměla poznat pravdu už dávno? Ale pak přijde ticho. Takové zvláštní ticho, které člověk cítí, když přijde pochopení. Někteří lidé přijdou do našeho života proto, aby s námi zůstali. Jiní přijdou proto, aby nás něco naučili. Třeba to, že si máme víc věřit. Možná to, že naše intuice měla pravdu už dávno. A občas i to, že někdy je potřeba pustit to, co už není pravdivé. Zvedla se, vzala košík s jablky a podívala se kolem sebe. Zahrada byla stejná jako vždy. Stromy, tráva, slepice, ticho. A přesto bylo všechno jiné. Protože ona už viděla jasněji. Už věděla, že ne každý úsměv je pravý, a každá pomoc z její strany je správná.
