Dívat se na sebe očima je překrásné. Ale dívat se na sebe očima duše – to je zázrak.
Když se potká duše ženy a duše muže, není to obyčejné setkání. Je to návrat. Návrat dvou bytostí, které si kdysi dávno slíbily, že se znovu najdou. Žena přináší hloubku, jemnost a léčivý prostor. Její láska je jako voda – někdy klidná a průzračná, jindy divoká a bouřlivá. Dokáže obejmout rány, které muž ukrývá, a v jejím srdci najde bezpečí i ten, kdo nevěří už nikomu. Muž je jako oheň a pevná skála. Přináší jistotu, ochranu a směr. Jeho láska je tichá, ale mocná – v jeho přítomnosti žena rozkvétá, protože ví, že ji někdo nese, že není sama. Mezi nimi probíhá tanec světla a stínu. Občas se zraní, nerozumí si, jejich cesty se rozbíhají. A přece je to právě tahle bolest, která je učí opravdové lásce. Bez přetvářek, bez masek, bez iluzí. Jen láska, která očišťuje.
Když žena miluje duši muže, vidí v něm i to, co on sám nevidí. A když muž miluje duši ženy, dovolí jí rozkvést do krásy, kterou sama v sobě teprve objevuje. Je to spojení, ve kterém není místo pro vlastnění ani pýchu. Je to spojení, kde si oba dovolí být skuteční. A pak přichází okamžik, kdy se na sebe podívají a vědí – tohle není náhoda. Tohle je dar. Dar, který přichází jen tehdy, když jsou připraveni.
Milovat duši znamená, že už nehledáme dokonalost. Vidíme slabosti i chyby, a přesto cítíme: jsem doma. A právě tehdy začíná nová cesta. Ne cesta bez bolesti, ale cesta, na které už nikdy nejsme sami.
