2.2.2026
Ještě je zima. Zem je studená a zdánlivě tichá. Ale když se zaposloucháš opravdu pozorně, ucítíš pod povrchem jemný pohyb. Źádný hluk ani spěch. Jen tiché ano životu. Imbolc přichází jako šepot.
Nebourá, přichází, aby rozsvítil malý plamínek tam, kde jsme už skoro zapomněli doufat.
Je to okamžik, kdy světlo ještě není vidět navenek, ale už se narodilo uvnitř. Možná ho cítíš jako neklid, jako zvláštní touhu po změně, i když ještě nevíš po jaké. Možná je to jen únava ze starého způsobu bytí.
To všechno je v pořádku. Starý keltský Imbolc není o velkých rozhodnutích. Je o připomenutí, že v tobě pořád žije jiskra, že nejsi prázdná. Jen jsi byla dlouho v zimě. Teď se můžeš jemně zeptat sama sebe:
Co ve mně chce znovu dýchat? Co už nechci nést do dalšího cyklu? A co bych si dovolila, kdybych se nebála? Stačí málo, zapálit svíčku, zastavit se a dovolit si cítit. Imbolc tě nikam netlačí. Jen je tu jako tichá připomínka, že světlo se vždy rodí zevnitř a že ty už ho v sobě máš.
