Já…….vím. Dvě slovíčka, která mě vystřelila jako raketu do vesmíru. Zdánlivě se nezměnilo nic moc, ale uvnitř mě všechno. Stačilo být ve správnou chvíli na správném místě. Jako by poslední z puzzlíků zapadl do správného místa. Najednou všechno dávalo smysl, jako kdybych sama sobě vyprávěla příběh, který mě tak vtáhl do děje, že jsem nechtěla od něho odejít. Čím dál víc jsem si uvědomovala, že jsem moc dlouho dělala to, co jsem vlastně dělat nechtěla, poslouchala lidi, kteří nějak velmi dobře věděli, co bych měla dělat, jak se mám chovat, jaká bych měla být. Bylo zvláštní, jak přesně to věděli, a s přesvědčením sobě vlastním mě o tom neustále poučovali. Nejspíš o mém životě věděli všechno, když mi mohli radit a já jim nejen naslouchala, ale hlavně je poslouchala a co víc, snažila jsem se chovat tak, jak chtěli, jen aby mě měli rádi. Myslela jsem si já bláhová, že čím víc se budu podobat té, kterou oni chtějí vidět, tím více k nim budu mít blíž a oni ke mně. Opak byl pravdou, jim bylo úplně jedno jestli jsem se měnila podle nich, oni jen kritizovali a sráželi mi sebevědomí, protože zřejmě podvědomě cítili, že bych mohla být v něčem lepší než oni, že se vymaním z jejich vlivu až poznám, co jsou zač. Své chování schovávali za lásku, za to, jak jim na mě záleží a že bych si přece měla rozmyslet jestli se chovám správně, protože oni ví, že ne a jsou tu od toho, aby mi to řekli a já to mám dělat. Je zvláštní, že mi vůbec nebylo divné, že mi cizí lidé říkají, co mám ve svém životě dělat, nedošlo mi to, jen jsem se pořád a pořád snažila. A výsledek? Bylo to čím dál horší, když odešel jeden co mě zkritizovat a ukázal mi, jak hrozně jsem nemožná, objevil se další, pak druhý a znovu další, nebralo to konce. A najednou jsem měla pocit, že fakt asi musím být děsná, když mi to všichni říkají. Pomáhala jsem víc, trhala rekordy a mohla si nohy přerazit, abych každému vyhověla, stačilo říct a já už běžela na pomoc.
Zřejmě se Andělé na to už nemohli dívat a tak mi poslali informace, kterým jsem ze začátku nerozuměla. Stále mi znělo v hlavě pár vět, znovu a znovu jsem to slyšela. Chtěli po mně, abych se začala milovat. Milovat?Já sama sebe? To přece nejde, milujeme lidi okolo sebe, domácí mazlíčky, dobré jídlo ale sebe? A to jako fakt? Prosila jsem nahoru, nevěděla jak začít ale jako vždy, když jsem se snažila, pomoc přišla. Při první příležitosti, kdy mi někdo znovu podsouval co bych měla dělat jsem se najednou vzbouřila. Možná jsem toho měla už dost, chtěla jsem, aby mi konečně přestali říkat, co a jak mám dělat. Šla jsem a prostě to udělala po svém. Reakce okolí na sebe nenechala dlouho čekat, samozřejmě nesouhlasná. Ale mně to bylo nějak jedno:-) naopak, zalíbilo se mi to a tak to praktikuji dodnes. Vylepšila jsem to a dnes už ani neposlouchám, když mi někdo začne říkat „měla bys“ nebo „musíš“. Ano musím, musím si sama sebe vážit, respektovat se a milovat. Líbí se mi to a tak si dělám radost kdykoliv chci, občas si koupím dárek, dopřeji si odpočinek, udělám to, na co jsem kdysi neměla odvahu. Starám se o sebe krásně, pečlivě a s láskou. Moje dušička si to užívá a tělíčko rochní blahem. A o tom to je milé dámy, mějme se rády, važme si samy sebe a chraňme se před manipulací, nátlakem a řečmi typu „já to s tebou přece myslím dobře“. Jediný kdo to může s námi myslet dobře jsme my samy 🙂
