……že život na Zemi bude procházka růžovou zahradou?
Milé dušičky, řekněte… kdo vám slíbil, že život na Zemi bude jednoduchý? Že se narodíte, všechno půjde hladce a vy budete kráčet po cestičce vyložené růžemi, bez jediného trnu?
Často se na mě lidé obracejí s otázkou: „Proč je to tak těžké? Dělám něco špatně?“ A já vnímám, jak hluboko máme zakořeněnou představu, že když bolí, když je to složité, tak jsme selhali. Jenže víte co? Ono to tak není.
Proč jsme sem přišli? Je to možná podivná pravda: duše si nevybírá vtělení proto, aby to měla snadné. Přicházíme sem pro zkušenost, pro růst, pro pochopení. A to často znamená jít do situací, které nás zaskočí, zabolí nebo nás přinutí přehodnotit všechno, čemu jsme věřili.
Neznamená to, že máme trpět. Znamená to, že každá výzva je zároveň bránou – do hlubší síly, do větší svobody, do opravdovější lásky.
Od růžové zahrady k divoké přírodě
Možná jsme si na začátku mysleli, že život bude růžová zahrádka. Ale realita je spíš divoký les – místy temný, místy nádherný, plný tajemství. Ano, občas se popícháme o trny, ale zároveň právě tady najdeme to, co jinde není: poklady svého srdce.
A právě teď – v energiích Nové Země – máme možnost přestat se dívat na potíže jako na trest. Začít v nich hledat smysl. Zeptat se: „Co mi tahle situace přináší? Co se v ní učím? Jak mě mění?“
Každé trápení může být začátkem proměny, když mu dovolíme, aby nás vedlo.
Milé dušičky, přestaňte se trestat za to, že klopýtáte. Nesuďte se za to, že cítíte bolest. Jste tady přesně proto, abyste prošli cestou, která vás probudí. A i když to není procházka růžovou zahradou, je to cesta, na které rostete, kvetete a objevujete sami sebe.
„I v trní kvetu. I v bolesti rostou moje křídla.“
