Ráda bych se s vámi podělila o své poznání, třeba vám pomůže při rozhodování o změnách, které potřebujete udělat. Ve shonu dnešního života nemáme moc šancí se zastavit a dovolit si odpočívat. Je to samozřejmě o našem nastavení, i starých vzorcích chování, které nás nutí pracovat naplno a neustále, jak nás to učili rodiče. Jenže ti byli zase učení svými předky, že se musí pracovat pořád, bez ustání a odpočívat není třeba. Chyba lávky, odpočinek je nutný, potřebujeme obnovit energii abychom mohli pokračovat dál s větší nebo alespoň stejnou silou jako před tím.
Kdysi jsem nevydržela sedět chvilku v klidu. Pořád jsem chtěla něco dělat a bylo mi líto i pár minut, kdy jsem nepracovala. Měla jsem pocit viny, že jsem líná, nedobrá žena, protože nechci neustále uklízet, prát, vařit, nebo třeba opravovat prádlo. Měla jsem naučeno od matky, že je potřeba mít všechno v pořádku, srovnané, uklizené, nikde ani smítko nebo nevyžehlené tričko, o luxování nemluvě. Uhnaná, otrávená, naštvaná, že stále dělám jednu práci, která se opakuje, nikdo ji neocení a že zažívám každý den podobný stereotyp.
Změna přišla stejně nečekaně jako poznání. Bourala jsem auto ve chvíli, kdy jsem byla šťastná, spokojená a vznášela se kdesi mezi lístky stromů a nedávala pozor na cestu. Chyběla mi síla přítomného okamžiku. Něco, co by mě přidrželo na zemi, abych dávala pozor a měla pozornost soustředěnou na silnici před sebou. Oprava auta trvala dlouho, dostatečná výchovná lekce, abych měla dost času popřemýšlet, kde jsem udělala chybu. No jistě, když řídíš, musíš být přece přítomna v situaci, kterou prožíváš, jinak ti může jít o život. Informace mi šly hlavou jedna za druhou, a já začala hledat přítomný okamžik i jinde než při cestě do práce. Postupně jsem se učila sedět v klidu, zaměřit se na určitou věc a tu prožívat a vychutnávat si ji tak dlouho, až budu mít pocit, že mám dost. Miluji tyto okamžiky, kdy pozoruji včelu, jak nabírá z květu pyl, nikdy jsem nevěděla tolik informací o včelách o té doby, kdy jim věnuji pozornost přítomného okamžiku. Co jsem nevěděla, našla jsem v knížkách:-) Pozorovat nádhernou dokonalost růže mi dělá větší radost, než dostat dárek. Sedět, dýchat, vnímat ticho, pozorovat ptáčka zastaveného v letu, který jako by zamrzl v čase, když hledá a sleduje nad polem myšku, jeho budoucí oběd je prostě paráda. Děláte to taky tak? Jestli ne, můžu vřele doporučit. Chce to trošku trénink a hlavně to nevzdávat, pokud se zastavíme ze začátku jen na pár chvilek. Poznání síly přítomného okamžiku bude stát za to. Nejen že objevíme nové krásy mnoha věcí, zvířat i lidí okolo nás, ale zároveň dopřejeme své duši pohlazení, svému tělu odpočinek a čas na nabrání energie a svým smyslům mnohé nádherné zážitky, o které jsme ochuzeni, letíme-li světem jako střela, bez možnosti zastavit, protože zrovna máme před sebou cíl. Bylo by škoda životem jen tak profrčet, lepší je se občas zastavit, nadechnout, zahledět, očichat nebo ochutnat:-)Věřte mi, vím to z vlastní zkušenosti a velmi to miluji 🙂
