Zavřené dveře, stojí před nimi a nechápe. Byly pro ni důležité, až symbolické a myslela, že za nimi vede cesta, po které bude pokračovat dál. Jenže jednoho dne se ty dveře prostě zavřely. Ne s velkým hlukem, spíš tiše. Chvíli stojí a dívá se na ně. Přemýšlí, jestli je ještě může otevřít, jestli tam někde není klíč, který jen přehlédla. Ale časem začne chápat něco jiného. Ty dveře se nezavřely proto, aby ji zastavily. Zavřely se proto, že za nimi už nic nového nebylo. Jen prostor, který byl naplněný tím, co měl dát. A tak udělá pár kroků zpátky. Rozhlédne se kolem sebe. A najednou si všimne, že kolem ní je mnohem víc prostoru, než si dřív myslela. Jsou tam jiné dveře. Možná nenápadné tak moc že je dřív neviděla, protože byla příliš soustředěná jen na ty jedny. A právě tehdy přišlo zvláštní uvědomění. To, co považovala za ztrátu, nebyla ztráta. Bylo to uvolnění místa pro něco jiného. Myšlenka, že ji někdo vyměnil, že o něco přišla, přestane dávat smysl. Pravda je mnohem jednodušší. Někdy se dveře prostě zavřou jen proto, aby ji přestaly držet na místě. A když se konečně otočí a vykročí jinam, zjistí, že cesta před ní je otevřenější, než si kdy dokázala představit. Najednou se všechno poskládá správně a někde uvnitř srdce se objeví vděčnost, za to, že ten, koho se držela ze strachu ze samoty, nebo spíš ze zvyku jí udělal obrovskou službu. Opustil ji, a tím ji osvobodil. Doslova, dal jí svobodu, a ona se postavila na začátek své nové cesty, která bude už jen její. A až se očistí od bahna, které jí v srdci zanechal tím, že se neuměl chovat jako chlap, bude se znovu moci nadechnout nového života a začít se radovat ze všech maličkostí, které se jí nabízí.
