Určitě to znáte, období, kdy člověk všechno skvěle zvládá. Funguje, pomáhá druhým, usmívá se a statečně nese svůj svět na ramenou. A přesto někde hluboko uvnitř zůstává malé, tiché prázdno. Ne proto, že by život nedával smysl, ale proto, že duše zůstala příliš dlouho sama. Vypadá to, že jí to nevadí, zvykla si a vlastně jí nic jiného nezbylo. Proto přijala fakt, že je sama, nikde nikdo, kdo by pohladil, vzal do náruče a řekl, nemusíš to zvládat sama, jsem tu, odpočiň si.
Můžeme být obklopeni lidmi a přesto se cítit osaměle. Můžeme být silní a přesto unavení. Můžeme vědět, jak jít dál, a přesto nevědět, proč ráno vstát z postele. Existuje totiž místo, kam žádná rada nedosáhne, kam žádná kniha nevstoupí. Místo, kde se člověk setká jen sám se sebou. A právě tam někdy začne volat duše. Nevolá po řešeních ani po návodech, po dokonalosti. Volá po blízkosti, po někom, kdo se neposadí naproti, aby soudil, ale vedle, aby sdílel. Po někom, před kým nemusíme být silní, nic vysvětlovat ani něco dokazovat. Po někom, před kým můžeme být pravdiví. Když se taková duše objeví, změna nepřijde hlučně ani dramaticky. Přichází tiše a hluboko. Jako když po dlouhé zimě začne tát led. Jako když první paprsek pronikne do místnosti, která byla dlouho zavřená, jako první sněženka, když prorazí tvrdou, zmrzlou zemi. Jako když tělo po letech konečně vydechne, najednou není nutné nic předstírat. Stačí prostě jen být. Možná proto k sobě duše nacházejí cestu právě ve chvílích, kdy jsme unavení z boje, vzdáváme se a přestaneme hrát role. Tehdy nás někdo uvidí. Ne naši masku, ne naši sílu, ne naši roli. Nás. A v tom pohledu se duše rozpomenou, že je bezpečné cítit, milovat i být zranitelná. Že je bezpečné žít, vůbec ne dokonalý život, ale skutečný.
Třeba nepotřebujeme další návody, jak žít, nepotřebujeme být silnější ani mít všechno vyřešené. Jen se potřebujeme setkat s duší, vedle které si vzpomeneme, kým jsme. A možná jsi pro někoho takovou duší právě ty. A pokud tě v životě někdy našla jiná duše, žena, která tě viděla i ve chvílích, kdy jsi sama sebe neviděla, víš, jak hluboké to setkání je. Někdy přichází jako tichá přítelkyně, jindy jako sestra, průvodkyně nebo žena, která ti jedním obyčejným rozhovorem vrátí kousek tebe samotné. V její blízkosti si dovolíš přestat být silná a znovu se nadechnout. A právě v tom okamžiku si vzpomeneš, že nemusíš všechno nést sama. Že ženské srdce rozumí ženskému srdci beze slov. A že spojení mezi ženami není slabost, ale návrat domů. A je-li tou duší muž, v jehož přítomnosti se tvé srdce poprvé po dlouhé době rozbušilo, chceš si tento pocit co nejdéle v sobě uchovat. Ten muž, jehož blízkost ti připomene, že můžeš být milovaná právě taková, jaká jsi, je v dnešní době vzácný klenot, možná neopracovaný diamant. V té krásné chvíli povolí brnění, které jsi nosila roky, a ty už nemusíš nic dokazovat ani zvládat sama. Jen dýcháš, cítíš a dovolíš si přijímat. A tehdy pochopíš, že láska není slabost ani ztráta svobody, ale prostor, ve kterém se duše může bezpečně rozkvést a vrátit domů sama k sobě.
