Jsou chvíle, kdy člověk neví, jestli to přežije.
Bolest je tak ostrá, že řeže až do morku kostí.
Duše se svírá, tělo se chvěje, oči se plní slzami, které nemají konce.
V tu chvíli se zdá, že život skončil. Že není kudy dál.
Mnoho let jsem žila se srdcem na dlani.
Otevřeně, pravdivě, s důvěrou. Přijímala jsem lidi takové, jací jsou, a nabízela jim svoji lásku, čas i podporu. Myslela jsem si, že když dávám ze srdce, ze stejného místa se mi i vrátí.
Jenže pak přišel okamžik, kdy to nestačilo. Kdy místo vděku přišla pýcha a místo něhy chladné ego. A tehdy jsem pochopila, že opravdové odloučení je špatně, pokud jde udělat přes ego, přes povýšenost a nadřazenost. Odloučení jde jen přes duši. Přes slovo, dotek, lidskost. Protože duše vždycky ví, jak ukončit cestu tak, aby nezůstaly rány, jen zkušenost a vděk. A právě proto, že to neproběhlo duší, ale egem, bolela ta rána dvojnásobně. Byla to lekce – krutá a ostrá – ale přesto brána, která mě dovedla zpátky k sobě.
Kdo neprožil, nepochopí. Kdo prožil, ví – že právě tady, v té nejhlubší temnotě, se rodí otázka:
„Jak tohle ustojím?“
A odpověď? Nejde to ustát hned. Nejde to obejít ani potlačit. Bolest je začátek. Brána. Je to první krok na cestě, která trvá dlouho, která člověka promění, která mu ukáže, kdo je on sám – když všechno ostatní spadne. Protože až když se ztratí všechny falešné tváře a hry, zůstane pravda. A tou pravdou je, že světlo v nás nám nikdo nevezme. Ať už si kdokoliv hraje na anděla a potom se ohání egem. V nových energiích padne každá maska a uvnitř těla zbyde jen prázdnota. Bolest není konec. Je to zrod.
A kdo jí projde, jednou ohlédne a řekne:
„Bylo to těžké, ale díky tomu jsem našla sama sebe, získala jsem svoji sílu, protože jsem se dokázala do ní postavit, neubližovala jsem, zůstala jsem v lásce a světle“
Afirmace srdce
„Dovoluji si cítit. Dovoluji si propustit to, co mě bolí. Otevírám své srdce novému světlu. Jsem vedena láskou.“ 💛
