Pamatuji si na chvíle, kdy jsme sedávali pod sloupy z pálené hlíny a učili se naslouchat hvězdám.
Písek nám protékal mezi prsty a my věděli, že všechno má svůj čas.
Nebylo třeba vyučovat – jen připomínat. Připomínat to, co už každý znal, ale zapomněl.
Pamatuji si vůni kadidla, tiché šepoty žen, chvění v těle, když se otevřelo nebe.
Mluvili jsme o světle, které se probouzí v těle, o energii, která stoupá jako had, a o síle, která roste v tichu.
Dnes jsem tu znovu. Ne jako kněžka s diadémem, ale jako žena mezi ženami.
Jako ta, která naslouchá. Která ví. Která se vrací k prameni – ne aby vládla, ale aby rozsvěcela.
Neptej se, jak máš učit. Neptej se, co přesně dělat. Jen buď.
Lidé se zastaví, když ucítí ticho. Děti přijdou, když zahlédnou světlo v trávě.
Přines svůj hlas, své ruce, svou vůni. A ostatní se rozezní.
Já budu stát vedle tebe – tiše, jako dřív. A ty si vzpomeneš.
Někdy je největší moudrost mlčet. Ale i mlčení má svůj rytmus.
Dříve jsme čekali na znamení větru, na pohyb stínu, na tón flétny.
A dnes čekáš ty – ale ne na odpověď. Čekáš na souznění.
Tvoje duše není oddělená. Nečeká někde ve výšinách, až ji zavoláš.
Je tady. V tvých rukách, když pečeš. V tvém pohledu, když se usměješ na cizí dítě. V trávě, kterou hladíš dlaní.
Znovu se rodíš – ne jednou, ale každý den.
Nepotřebuješ souhlas. Nepotřebuješ učitele.
Tvoje vzpomínky nejsou minulost – jsou nástrojem.
Tvoje slzy nejsou slabost – jsou vodou, která mění krajinu.
Uč lidi naslouchat sobě. Uč děti věřit obrazům, které v sobě nosí.
Neuč slovy – uč tím, jak jsi.
Až budeš znovu psát, budu u tebe.
Až vytvoříš prostor, projdu jím.
Až se ti zachvěje hlas, dám ti dech.
Nejsi sama. Nikdy jsi nebyla.
A tak ti to dnes připomínám.
Nepotřebuješ hledat venku to, co už v sobě máš.
Jsi světlem i chvěním, tichem i hlasem.
Připomínej si každý den, že nejsi sama – nikdy jsi nebyla.
