Přišli k nám jako zázrak. Z jiného času, z jiné vrstvy vědomí. Děti slunečnÉ, duhové, hvězdné… říkáme jim různě. Jedno mají společné – nesou světlo, které se v tomto světě někdy ztrácí. A my, jejich rodiče, ochránci a průvodci, často až po čase pochopíme, že nejsme jejich učiteli. Jsme jejich žáky.
My je chráníme. Ony nás vedou.
Učíme je první slova, první krůčky, později přecházet silnici. Vaříme jim kaši. Zavázujeme tkaničky. Ale ony nás učí dívat se na svět očima srdce. Když jsme unavení, přinesou nám obrázek. Když jsme tvrdí, ukážou, jak být zranitelní – a že je to v pořádku.
Slunečné děti přinášejí pravdu
Tyto děti často „vidí skrz“. Neumí lhát. Neumí se přetvařovat. Jejich světlo je někdy až oslnivé – hlavně když nám ukazuje naše vlastní stíny. A to bolí. Ale právě tohle je léčení.
Duhové děti – emoce jako dar
Jsou jemné, citlivé, někdy přetékající emocemi. A my se je snažíme zklidnit. Ale ony nás učí něco jiného: otevřít se. Cítit. Neutíkat před bolestí, ale ji obejmout. A z té bolesti zrodit pochopení.
Děti jako zrcadla Nové Země
Tyto děti jsou jinak „naladěné“. Některé jsou velmi aktivní, jiné uzavřené do sebe. Nepasují už do starých systémů. A to je v pořádku. Ony nám připomínají, že svět se mění – a že my se můžeme měnit s ním.
Děti nejsou jen naše minulost, pokračování nebo starost. Jsou našimi malými učiteli Světla, kteří nám zrcadlí, jak moc jsme schopni milovat. Bez podmínek, bez masek, bez očekávání.
A když se jim otevřeme, mohou nás přivést zpět k sobě. K srdci. K Lásce. K životu.
