(aneb není to jen setkání, je to vzpomínka)
Někdy potkáme člověka a v tu chvíli víme – tohle není obyčejné.
Nevíme proč. Ani jak. Ale srdce se rozvibruje, něco uvnitř se nadechne a svět se na chvíli zastaví.Tohle není poprvé, co se díváme do těch očí. Duše si pamatuje.
Ticho, které mluví
Když duše potká duši, není třeba slov.
Možná se spolu zasmějete. Možná se hádáte. Možná si jen mlčky hledíte do očí a cítíte, že se něco mezi vámi hýbe. A není to hlava, kdo to ví. Je to paměť duše.
Spouští se staré vlny
Takové setkání není vždy „růžové“. Často právě naopak. Duše přichází s lekcí.
Dotkne se těch nejhlubších míst – bolestí, které jsme schovali, i pravdy, kterou jsme zapomněli.
A proto bolí. A proto přitahuje. Láska duše není vždy něžná. Ale je vždy pravdivá.
Zrcadlení
Duše, která nás potká, nám nastaví zrcadlo. Ukáže, kde ještě nevidíme.
Kam si ještě netroufáme. Koho ještě nechceme obejmout – v sobě. A to je dar. I když to vypadá jako rozbouřený vztah, hádka, bolest nebo odchod.
Někdy spolu, někdy jen na chvíli
Ne každé duševní spojení je navždy. Ale každé je posvátné.
Ať jsme spolu den nebo deset let, vždy to má význam. Není slabostí odejít, když spojení naplní své poselství. Je to moudrost duše, která ví, že nelpění je láska.
A i když odejdeme..
Spojení zůstává. V tichu. V srdci. V paměti světla.
Duše si podaly ruce, možná na chvíli, možná na víc životů.
Ale navždy se poznaly.
Poselství
Když duše potká duši, život se na chvíli rozzáří. Ne proto, že se něco stalo.
Ale proto, že jsme se na chvíli opravdu dotkli pravdy.
