Jsou chvíle, kdy je ticho. Ne to vnější, ale vnitřní – jemné, měkké a hluboké. V tom tichu zaznívá hlas, který nelze slyšet ušima. Je to šepot duše.
„Zastav se, milovaná… Není kam spěchat. Všechno důležité už v sobě máš. Jen si dovol vnímat, cítit, být. Jsem s tebou ve všem, co žiješ – v radosti i bolesti, v tichu i chaosu.“
Nejsi sama. Ani nikdy nebyla. Jsem s tebou.“
Duše nepřikazuje. Nehodnotí. Netlačí.
Jemně ukazuje směr. Připomíná, že jsi celistvá, krásná a dost dobrá právě taková, jaká jsi.
Volá tě zpět k sobě, k tomu, co je opravdové.
A když se zastavíš a zaposloucháš, uslyšíš to nejdůležitější:
„Jsem tu. Miluji tě.“
V Nové Zemi už duše nemusí křičet, aby byla slyšena. Nemusí bojovat o prostor, nemusí se ztrácet v tichém smutku. V Novém světě je slyšena v každém nádechu, v každém pohledu srdcem.
Duše tu žije svobodně – bez pout, bez masek, bez tlaku. Je živena světlem, které neseme uvnitř.
Rozkvétá v klidu, v lásce, v laskavém bytí. Nemusí si nic zasloužit, dokázat ani obhájit.
Stačí být. A my – když ji slyšíme, když jí důvěřujeme – vracíme se domů.
Do prostoru, kde vše dává smysl.
Do srdce. Do světla. Do sebe.
