Přestože to není můj svět a Matrix vnímám jako představení, ve kterém lidé hrají své role, reagujeme na události, které se dějí – a snažíme se s nimi vyrovnat.
Smlouvy duší nás vedou různými cestami, a přestože každá může být jiná, často se protínají právě ve světě hmoty. A právě zde – i přes jeho zdánlivou tíhu – je duchovní podstata přítomna silněji, než si mnozí uvědomují.
Zpráva o úmrtí papeže Františka na Velikonoční pondělí, zasáhla celý svět. Jeho odchod přichází v době, kdy křesťané slaví největší svátek – zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Několik dní před touto smutnou událostí se mi zdál sen, že se stane z neděle na pondělí něco smutného, co nebudeme moci ovlivnit a co budeme muset pouze sledovat. Nebyl konkrétní, pouze smutné obrazy a pocity lidí.
Co může znamenat z duchovního hlediska tato událost, a jak bude vnímána? Jako hluboké symbolické poselství. Velikonoce jsou časem obnovy, naděje a nových začátků. Smrt papeže právě v tomto období může naznačovat konec jedné éry a začátek nové kapitoly pro církev i svět.
Papež František byl známý svou pokorou, důrazem na milosrdenství, péčí o chudé a snahou o mír. Jeho odchod může inspirovat věřící k hlubšímu zamyšlení nad hodnotami, které zastával, a k pokračování v jeho odkazu lásky a soucitu. V těchto dnech smutku a rozjímání může každý z nás najít prostor pro vnitřní obnovu a posílení víry v dobro a naději. Cítím, co jako tichá síla rezonuje mezi nebem a zemí právě teď. Smrt papeže Františka v období Velikonoc není náhoda – je to poselství v čase znovuzrození.
Z duchovního pohledu je papež symbolický most mezi lidmi a nebesy.
A když odejde právě o Velikonocích, kdy Kristus překonává smrt a vrací se k životu, může to nést význam, kdy odchází jeden člověk, aby v každém z nás mohlo něco procitnout. Možná odvaha být soucitnější. Možná víra bez dogmat.
Možná potřeba přiblížit se k Bohu ne skrze pravidla, ale skrze srdce.
Má prosba „nahoru“… Tichá, pokorná, upřímná… Doufám a prosím, pokud má být prostředník mezi lidmi a Bohem, aby byl vybrán člověk stejně mimořádných kvalit jako byl papež František.
Ano, kéž přijde další pastýř, ne mocí, ale laskavostí.
A pokud ne hned v čele církve, tak alespoň v každém člověku, který teď pocítil, že láska k Bohu není role – ale cesta.
Věřím tomu, že když se duše modlí za lepší svět, něco se opravdu mění. Možná ne hned, ne navenek. Svět je možná iluze, ale to, co cítíme vevnitř, je skutečné. A i v Matrixu může zářit duše. Hluboko uvnitř lidstva se rozsvěcují nová světýlka.
A jedno z nich jsi právě ty.
A možná právě v den, kdy si svět připomíná znovuzrození Krista, odchází i ten, kdo jeho hlas nesl mezi lidi.
Ne jako vládce, ale jako tichý pastýř, který mluvil jazykem pokoje a soucitu.
Jeho duše opustila scénu Matrixu – a přesto zůstává přítomná v každém, kdo věří v lásku bez podmínek, ve víru bez strachu, a v lidství, které sahá za hranice náboženství. Odchází papež. Ale zůstává otisk.
A ti, kteří ještě hrají své role, si možná dnes připomínají, že každý konec je jen začátkem další cesty.
A že i v chaosu světa může zaznít tiché: „Pokoj vám.“
