Hledáme lásku. Všichni.
Chceme, aby nás někdo objal, pochopil, přijímal se všemi našimi chybami.
Jenže často nevíme, že nejprve potřebujeme obejmout sami sebe.
Sebeláska není sobectví. Je to základ, na kterém může vyrůst vztah, který je něžný, svobodný a pravdivý.
Protože teprve když víme, že jsme hodni lásky, nespokojíme se s polovičatostí.
Sebeláska je návratem domů. K sobě. K tichému vědění, že jsem v pořádku taková, jaká jsem. Se svými chybami, svými strachy, i se svou touhou milovat a být milována.
Je to něžné místo uvnitř nás, kde se na chvíli zastaví čas. Místo, kde tiše sedíme sami se sebou a dýcháme. Tam slyšíme svůj vnitřní hlas. A tam si začneme uvědomovat, že nepotřebujeme lásku druhých proto, abychom se cítili cenní. Potřebujeme ji sdílet, protože jsme plní.
Když začneme pěstovat sebelásku, mění se náš vnitřní svět. A s ním i svět kolem nás.
Najednou jasně cítíme, kde naše srdce zpívá a kde se stahuje. Kdo k nám přichází s otevřeností a kdo jen hledá, kde se schovat před vlastní prázdnotou. Už nedáváme svou energii tam, kde se cítíme vyčerpaní. A dovolujeme si odejít z míst, kde láska není.
Sebeláska nás učí vybrat si lásku, která nebolí. Lásku, která nezná hry, manipulaci ani strach z opuštění. Lásku, která je svobodná, a přesto hluboce propojená.
Protože láska není o tom, abychom byli neustále spolu, ale abychom se navzájem podporovali v růstu, v radosti, ve svém pravém bytí.
A tak pokud toužíš po vztahu, který je laskavý, začni u sebe. Začni vnímat, co tě těší, co tě bolí, kde se cítíš sama sebou a kde se ztrácíš. Obejmi všechny své části – i ty, které se ti nelíbí. A buď si vědoma, že to největší „ano“ si potřebuješ říct nejprve ty sama.
Pak přijde láska, která už nebude boj. Která tě obejme tak, jako jsi se naučila obejmout sama sebe. A bude vidět že oba, kteří se potkáte, jste připraveni na vztah, protože jste našli cestu sami k sobě
