Jsme zvyklí se ptát: Kdo jsem? Ale skutečná otázka zní: Co je podstatou mé duše?
Ticho, které přichází, když se ptáme z hloubky, není prázdné. Je to hlas, který nelze slyšet ušima. Je to vzpomínka, kterou jsme si přinesli ještě dřív, než jsme se narodili. Naše duše přesně víc, o čem je řeč.
Duše není role, kterou hrajeme. Není to jméno, povolání ani životní příběh. Duše je čisté Bytí – klidné, hluboké, přesahující naše zkušenosti.
Duše je láska v pohybu. Podstatou duše je čistá láska. Ne ta podmíněná lidská – ale láska, která nehodnotí, neodsuzuje, nekritizuje, nesoudí, ale prostě je.
Je to ona síla, která nás vede, i když nevíme kudy.
Duše zná směr, i když hlava bloudí. Duše nepotřebuje mapu ani plán. Je jako kompas, který vždy ukazuje na to, co je pro nás pravdivé. Někdy to znamená i odchod ze starého, co nás svírá.
Duše je spojením s celkem. Neseme otisk hvězd, jiskru stvoření. Duše si pamatuje domov – ne jako místo, ale jako stav bytí. Když jsme s duší v kontaktu, cítíme se propojeni se vším.
Duše se projevuje skrze přítomnost. Když mlčíme. Když se zastavíme. Když děláme něco, co nás naplňuje, duše se ozývá – v klidu, radosti i slzách. Je to ta chvíle, kdy víme, že jsme správně.
Podstatou duše není něco, co musíme najít. Je to to, čím jsme. Není třeba se snažit být „víc duchovní“ – stačí být skutečný.
Duše nehledá dokonalost. Hledá pravdivost.
💫 A možná… právě teď ti duše tiše šeptá: „Jsem tu. V tobě. Celou dobu.“
